Co je to expresionismus v literatuře?

Expresionismus vznikl v Německu a největší rozmach zažil mezi lety 1910 a 1920. Měl být protikladem k impresionismu a naturalismu – místo zachycování skutečnosti pomocí dojmů se expresionismus snažil navenek přímo vyjádřit prožitky a pocity autora, a to bez ohledu na konvence. Nejčastěji šlo o pocity negativní – prázdnotu, marnost, zoufalství, strach, hrůzu nebo bolest. V literatuře se expresionismus držel nejvíc v Německu. Prvky expresionismu se ale dostaly i k nám a najdete je v tvorbě Lva BLATNÉHO, Richarda WEINERA, Ladislava KLÍMY, Jana WEISE, Josefa VÁCHALA i obou bratrů ČAPKŮ.

Expresionismus je avantgardní umělecký směr, který se objevil především v německém prostředí na začátku dvacátého století, vrchol tohoto směru je spatřován zejména mezi lety 1910 až 1920. Jeho podstatou je vyjádření pocitů děsu, zoufalství a utrpení. Cílem expresionismu je vyjádření prožitků a pocitů bez jakýchkoli konvencí, jde tak o určitý protiklad k impresionismu. V centru pozornosti stojí lidská psychika a ke zvýšení efektu prožitku v některých případech umělci realitu poněkud deformují. Mezi hlavní rysy expresionismu patří celková krize lidské existence, jazyka a poznávání. Jazyk jako prostředek mezilidské komunikace podle expresionistů již není schopen okolní śwět reflektovat, proto ho záměrně deformují a zneužívají. Pokud jde o poezii, expresionistické verše jsou krátké a exklamativní, důležitá je expresivita výrazu. Jazyk je často vystavován různým experimentům, ale básně vždy zůstávají poměrně srozumitelné. Omezena jsou zejména slova gramatická, která nenesou žádný význam. Dochází k rozpadu tradičních syntaktických vazeb a důležitější roli než sémantická stránka jazyka má stránka zvuková. Častým využívaným prostředkem je například kakofonie.