Josef Hora v článku Kulturní smysl doby z října 1919 píše: „Heslo doby zní: Rychle. Smysl doby je: proměna. Taková je metoda i cíl.“
Horovo prohlášení vystihuje charakter pojmu avantgarda jakožto (vojenského) předvoje, tj. průkopnického a revolučního hnutí.
V evropské literatuře se avantgardní směry (unanimismus, futurismus, dadaismus) začínají prosazovat zhruba v prvním desetiletí 20. století.
V českém kontextu se o avantgardě obvykle uvažuje v souvislosti s uměním po první světové válce, avšak kontakty české a zahraniční avantgardy lze spatřovat již v předválečném výtvarném umění, zejména v českém kubismu.
Od roku 1919 se kolem časopisů jako Host, Červen, Kmen či Proletkult formují umělecké skupiny, které sebe samé definují jako avantgardu.
Součástí jejich programů bylo zejména odmítnutí minulosti a tradice, utopická víra v novou kolektivní budoucnost a úsilí o umění, které překračuje své hranice a stává se součástí života.
Požadavek návratu umění do života byl motivován touhou vybudovat novou společnost a vytvořit nového člověka.
Své umělecké programy definovala avantgarda v manifestech a teoretických statích, jejichž (nad)produkce často zastoupila vlastní uměleckou tvorbu.
O těchto programových článcích lze uvažovat jako o sebeprezentaci avantgardy, jako o svědectví, jaká avantgarda spíše být chtěla, než o tom, jaká realmente byla.