Jak vznikají animované pohádky?

Animovaný film se od toho, ve kterém hrají živí herci, liší tím, že v něm účinkují loutky nebo kreslené figurky či předměty. Dřív se animovaný film dělal tak, že výtvarník rozkreslil pohyb postaviček na mnoho obrázků a ty se pak jeden po druhém nasnímaly na jednotlivá okénka filmového pásu. Při promítání pak za jedinou vteřinu proběhlo před očima diváků 25 takových okének a touto rychlostí vznikl dojem, že se obrázek hýbe. Film Čtyřlístek ve službách krále už ale vznikal v počítači, kde se vše upravovalo digitálně. Nejdřív herci namluvili své dialogy nanečisto, ještě než se začal film točit. Tomu pak animátoři přizpůsobili otvírání úst jednotlivých postaviček. Když byl film hotový, namluvili herci své dialogy ještě jednou a tentokrát už se strefovali kresleným figurkám přesně do pusy, podobně, jako při dabingu.

Jeden snímek se může skládat z několika průhledných vrstev ručně namalovaných obrázků, které se snímek po snímku nepatrně liší. Od 21. století se tradiční animovaná tvorba tvoří pomocí počítače. Jedná se o rychlejší a jednoduší proces. Počítačová animace zahrnuje mnoho dalších technik, ale všechny jsou tvořeny digitálně pomocí počítače. 2D animace představuje pohyblivé obrázky, které jsou tvořeny bitmapovou nebo vektorovou grafikou. Mnohem náročnější je 3D animace. Ta se tvoří většinou ve velkých týmech. Grafik vytvoří pomocí počítačového programu nějaký objekt, animátor mu přidá realistické pohyby a pak je vložen v postprodukci do filmu.

Na té myšlence příběhu se obvykle pracuje několik let. Scénář se pak neustále přepisuje a vylepšuje. Paralelně s tím začínáme vyvíjet podobu hrdinů. Vznikají nejprve hrubé nákresy, pak sekvence. Autor scénáře s výtvarníky úzce spolupracuje. Zkouší se, jak bude příběh a vtipy v něm fungovat. Až když jsme si dostatečně jistí silou příběhu a kvalitou kreseb, tak přichází na řadu počítačová animace, protože v tu chvíli se začíná výroba velmi prodražovat. Železné pravidlo Pixaru říká, že studio zpracovává jen své vlastní náměty filmových příběhů, aby k nim tvůrci měli silnější pouto. Když je jasný motiv příběhu, je pro tvůrce důležité, aby si dané prostředí přímo v terénu nastudovali. Takže když se potřebujeme dovědět něco o autech, navštěvujeme závody, autosalony nebo jsme vyrazili na slavnou Route 66. Když potřebujeme prozkoumat svět hraček, jdeme do obchodů a muzeí s hračkami. Anebo přímo za dětmi do školky.

Animace představuje nasnímání drobně se od sebe lišících statických snímků, které při promítnutí díky setrvačnosti lidského oka budí dojem pohybu. Při tvorbě filmu je třeba nasnímat pomocí specializovaných filmových trikových kamer postupně jednotlivé obrázky. Výroba je proto mnohem pomalejší než u klasického filmu. Nejprve vytvoří výtvarník vizuální předlohu, animátor skicu, tzv. předobraz filmového okénka, kde vystihne pozici a proporce postavy nebo předmětu. Tato fáze se nazývá balvánek. Balvánky se nasnímají kamerou pro kontrolu plynulosti a rychlosti pohybu, zamýšleného dojmu apod. Když je vše v pořádku, tak fázař na průhledné folie přiložené na balvánek nakreslí definitivní obrys, který koloratér vybarví. Děj se pak odehrává na statickém pozadí, které vytvoří malíř pozadí. Další technikou je animace v ploše. Výtvarník vytvoří do zásoby součástky všech postav a pohyblivých předmětů, které pak animátor skládá mezi dvě skla a exponuje. Loutky v　loutkovém filmu je třeba vyrobit tak, aby se daly plynule ohýbat a přitom držely ve zvolené poloze. Poslední možnou technikou klasické animace je pomocí plastelínových postaviček. Dnes se používá hlavně počítačová animace a speciální grafický software, který umožňuje tvořit 2D (dvourozměrné) nebo 3D (trojrozměrné) filmy. Počítačová animace je o něco jednoduší, protože se vytváří pomocí klíčových snímků – uživatel navolí polohu grafického objektu pomocí klíčových snímků a program sám dopočítá pohyb mezi oběma polohami.

U animovaného filmu je tomu jinak. Herci-loutky jsou neživí a život i charakter jim vdechují samotní animátoři tím, jak s nimi políčko po políčku pohybují. V tradiční stop motion animaci se každé políčko fotí samostatně a pohyb se vytváří posunem, změnou situace v daném záběru tak, aby se vytvořila iluze pohybu. Záznam pohybu tak v animaci trvá mnohem delší čas. Animované filmy se často točí s polovičním počtem snímků za sekundu.