Oni Sasové, kteří na území Transylvánie přicházeli už od křížových výprav, byli ve skutečnosti nejčastěji z území Porýní, Flander nebo dokonce etnicky francouzského Valonska; jako Sasy je nazvali až místní obyvatelé, kteří jim tak dali jednotnou německy hovořící identitu.
Do Transylvánie se dostávali na pozvání tehdejších tamních vládců, tedy uherských králů.
Většina takzvaných Sasů však byla vítanou pomocí pro Uhersko a samotnou už tak etnicky rozmanitou Transylvánii.
Kromě drobné nobility přicházeli hlavně tolik potřební důlní experti a horníci, protože se v zemi intenzivně těžilo.
Jako svébytná skupina získali zvláštní pravomoci, které byli odhodláni bránit, a navíc se zasloužili i o obranu země před ničivými tatarskými vpády a později tureckými.
Dodnes z této epochy zůstávají stovky skvěle opevněných kostelů, prakticky pevností, kam se zoufalí obyvatelé schovávali před brutálními nájezdníky.
Většina těchto kostelů stále stojí a v některé rodiny ještě ve 20. století uchovávaly povinné zásoby pro případ obležení - stále ještě lze najít špekové věže, kde visí obrovské, desítky a někdy údajně i stovky let staré kusy masa.
Sasové stejně jako ostatní menšiny trpěly marginalizací a zabíráním majetku, i když se nestali takovým cílem jako Maďaři;
Ceaușescu se pokusil využít bohatnoucího Západního Německa a za miliony cenných marek doslova prodal Němcům zpátky na 200 tisíc Sasů.
Většina ostatních odešla po diktátorově popravě a nádherné opevněné kostely a udržované vesnice začaly chátrat.
Teprve nedávno se část potomků do Rumunska vrátila a snaží se o obnovu svého problematického dědictví.