Osmiletý Ludvík Karel byl monarchisty prohlášen novým králem a představoval pro republiku vážné nebezpečí. Přesto nikdo nenašel odvahu zabít dítě. Zároveň se o něho ale nikdo ani řádně nepostaral. Ludvík Karel dostal v Templu samostatnou celu a o jeho další výchovu a vzdělání se měl starat švec Simon se svou manželkou. Bohužel šlo o téměř negramotného, hrubého a věčně opilého muže, který malého svěřence týral. Naopak, byl uvržen na samotku ve věži, kde se o něho nestaral už vůbec nikdo. Stráže mu malým okénkem podávaly pravidelně jídlo, ale neměl možnost se umýt nebo převléknout. Na cele nebyl ani záchod. Když se v červenci roku 1794 změnilo v zemi vedení a do věže zavítal nový velitel armády, malý král už nemohl ani chodit. Ležel ve vlastních výkalech, nohy měl poseté boláky a jen se třásl. Chlapec byl na doporučení lékaře převezen do ošetřování na služebnu dozorců, ale z prožitých traumat se už nevzpamatoval. Za necelý rok zemřel. Jeho starší sestra Marie Terezie Šarlota měla štěstí, že byla dívkou. Nemohla zdědit trůn, a revolucionáři ji proto neshledali tolik nebezpečnou. Po propuštění z vězení se provdala za svého bratrance, vévodu d'Angoulême, který byl dokonce, byť jen na dvacet minut, prohlášen králem Francie, než z donucení podepsal abdikaci.
Manželé se poté vydali do Rakouska, kde strávili většinu života. Vévodkyni však stíny z trudného dětství nikdy neopustily. Bývá líčena jako věčně nešťastná a zatrpklá žena, jež na rozdíl od své matky nepobrala mnoho půvabu ani osobního kouzla. Stranila se i vlastního chotě a její manželství nebylo konzumováno. Zemřela osamělá v roce 1851 ve věku 72 let.