film noir nemá jasné hranice, což je ovšem nedílnou součástí jeho půvabu.
Každý si pod ním může představit, co chce.
Podle některých samostatný žánr.
Podle jiných „pouze“ vizuální styl se specifickou atmosférou.
Další jej mají za historicky vymezený cyklus amerických filmů 40. a 50. let.
Málokdo by však namítal, že v nejryzejší podobě se objevil právě v hollywoodské produkci 40. a 50. let minulého století, kdy se stal příhodným vyjádřením pro válečnou úzkost, poválečný zmar a atmosféru všudypřítomné paranoie studené války.
Film noir vždy zkoumal meze stylistických a vyprávěcích postupů v rámci mainstreamové kinematografie.
Mnoho lidí si už vylámalo zuby ve snaze najít jediný spojovací prvek všech noirů.
Na nesnadné uchopitelnosti filmu noir se bezesporu podepsalo mimo jiné to, kolik různých vlivů do sebe vstřebal: německý expresionismus 20. let, francouzský poetický realismus 30. let, rané zvukové gangsterky společnosti Warner Bros., formální experimenty Orsona Wellese v Občanu Kaneovi, detektivní romány drsné školy amerických autorů (Dashiell Hammett, Raymond Chandler, James M. Cain, David Goodis), britská tvorba Alfreda Hitchcocka, freudovská psychoanalýza, fotožurnalismus a později i válečné zpravodajské týdeníky a italský neorealimus.
Proto je jako termín tak populární a rozšířený – umožňuje konfrontovat různé názory, aniž by kdy bylo dosaženo uspokojivého kompromisu.