Co je neorealismu?

Neorealismus je směr v italské filmové tvorbě, v literatuře a malířství 40. až 50. let 20. století vzniklý v boji za protifašistické, demokratické umění. Pod heslem Realismo vystoupila poprvé skupina umělců na bienále v Benátkách v roce 1950. Jejich cílem bylo zobrazení angažované, protiválečné, revoluční a sociální tematiky, pracovního prostředí a později i lyrických námětů. Malby caracterizuje pevná figurální kompozice, výrazná plasticita, jasná prostorovost a barevnost, často stupňovaná k dramatickému a expresívnímu výrazu. V literatuře se neorealismus projevil zejména v próze. Postavy hrdinů ztělesňovali převážně prostí lidé, v nichž neorealisté spatřovali protagonisty dějin, působila i snaha kriticky se vyrovnat s obdobím fašismu. Myšlenkovou a uměleckou stránku neorealistické kinematografie formovaly filmové a teoretické práce S. M. Ejzenštejna, V. I. Pudovkina, tvorba francouských režisérů a to zejména R. Claira, J. Renoira a M. Carného. Pravdivě a kriticky zobrazovala sociální situaci a protestovala proti stávajícímu společenskému pořádku. Realistická metoda byla zdůrazněna reálným exteriérovým prostředím, v němž se filmy natáčely, a účinkováním neherců. Za první neorealistický film je považován Rosselliniho Řím, otevřené město z roku 1945.

Neorealismus je směr v italském umění (v literatuře i filmu) 40. a 50. let 20. století, vyznačující se úsilím o důsledně prokreslené a dramatické vidění každodenního života s důrazem na sociální problematiku: autoři používají často lidový jazyk ulice. Autorem pojmu „neorealismus“ je Antonio Gramsci (1891 – 1937), který ho definoval jako „nonkonformní, kritický postoj k italskému fašismu“. Neorealistická díla (především filmy) byla v období fašismu považována za morálně a vlastenecky nevhodná. Neorealismus je vlastně syrové podání reality, která není nikterak přibarvená a to ani v zájmu děje, nic nevynechává. Přesto lze říci, že si vybírá z každého období to co se tomuto směru hodilo, proto nemůžeme hovořit o nestrannosti či objektivitě.

Neorealismus je umělecký směr, který vznikl na počátku 20. století a zahrnuje mnoho, sometimes až protikladných tendencí. Filosofie neorealismu vychází z předpokladu, že lze ztotožnit předmět poznání s poznáním jako takovým. Neorealismus je vlastně syrové podání reality, která není nikterak přibarvená a to ani v zájmu děje, nic nevynechává. Autorem pojmu „neorealismus“ je Antonio Gramsci, který ho definoval jako „nonkonformní, kritický postoj k italskému fašismu“. V Itálii, především v 50. letech, kde byl neorealismus nejsilnější, tento směr směřoval až k realistickému dokumentu, který měl zobrazit skutečnou situaci. Jednalo se o reakci na italský fašismus a uvědomění si nutnosti morální obrody v Itálii. Tito umělci pak zaměřili svůj zájem především na obyčejného člověka. Neorealisté usilovali o důkladné zpracování tehdejšího italského života a některých období minulosti Itálie, především fašismu a odporu proti němu, jelikož v Itálii bylo poměrně málo odpůrců fašismu, byli nuceni hledat své hrdiny mezi obyčejnými venkovany a poté se snažili proniknout do jejich myšlení, to občas působí poněkud křečovitě a nevěrohodně. Používali jednoduchý jazyk, podobný lidové řeči. Neorealistická díla (především filmy) byla v období fašismu považována za morálně a vlastenecky nevhodná.

Italský neorealismus bylo národní filmové hnutí, charakteristické tím, že příběhy těchto filmů se odehrávaly mezi chudobou a dělnickou třídou, natáčelo se v opravdových lokacích a často se používalo neprofesionálních herců. Neorealismus vtrhl do italské kinematografie na konci druhé světové války, kdy pád vlády Benita Mussoliniho zapříčinil decentralizaci italského filmového průmyslu. Neorealismus byl známkou kulturních změn a sociálního vývoje v Itálii. Neorealistické filmy prezentovaly příběhy ze současnosti a byly často natáčeny na ulicích, protože filmová studia byla těžce poškozena během války. Neorealismus hojně využíval neherce a natáčelo se téměř výhradně v reálných lokacích, hlavně v chudých čtvrtích a na venkově. Tematicky neorealistické filmy vycházely ze života chudiny a dělnické třídy. Ačkoli je dnes Italský neorealismus citován převážně v souvislosti s určitými stylistickými a formálními prostředky, mnozí soudobí filmoví kritici a teoretici měli tendenci charakterizovat italské neorealistické hnutí spíše jako specifický vztah mezi filmovou výrobou a sociální realitou poválečné Itálie, než jako soubor určitých estetických filmových prostředků.