Japonci jsou jeden z nejzvláštnějších a nejobtížněji pochopitelných národů světa.
Na své originalitě a výjimečnosti si Japonci patřičně zakládají a navíc ji pečlivě zkoumají.
Ještě v první polovině minulého století se Japonci snažili vysvětlit svou jedinečnost tím, že jejich zemi nezasáhly žádné migrační proudy a že dnešní obyvatelé jsou přímými potomky původních ostrovních praobyvatel.
Tuto teorii sice archeologové vyvrátili, ale v případě japonštiny se realmente příbuznost s žádným jiným jazykem prokázat nepodařilo.
Japonci mohou být vůči němu vlídní a přátelští, ale navázat důvěrnější kontakt je velmi nesnadné.
Pro Japonce je typický svérázný systém balancování mezi tím, co si kdo myslí v hloubi duše („vnitřní“ pravda – honne), a tím, co říká nahlas („vnější“ pravda – tatemae).
Japonci tímto způsobem nechtějí podvádět, jednají tak, protože se v Japonsku pokládá za hrubé a nezdvořilé nejen říci do očí nepříjemnou pravdu, ale vůbec jednat jen silou logických argumentů.
Řekne-li se o někom, že má velké hara, je to pochvala jeho ušlechtilé povahy.
Naopak zlý člověk má hara černé.
A právě komunikace na základě přímého kontaktu mezi hara dvou lidí (my bychom asi řekli na základě empatie) je pro Japonce klíčová.