Typický impresionistický obraz poznáme většinou už na dálku – charakteristickým znakem tohoto směru je především důraz na okamžikovost, zobrazení bezprostředního dojmu a zachycení prchavých světelných jevů a barev v přírodě. Tento přístup k malbě tedy znamenal opuštění tradic akademické ateliérové tvorby a přechod k rychlému způsobu malby v plenéru, což bylo pro soudobou generaci pobuřující. Impresionistické obrazy postrádají pečlivou vypracovanost a náročné kompozice starých mistrů, ale zobrazují okolní svět v momentální náladě a dávají důraz na vzácnost a jedinečnost rychle mizejícího dojmu.
Základním znakem impresionistické malby je čistá barevná skvrna, důležitá pro zachycení prchavosti světla a zářivé barevnosti krajiny. Téměř všichni impresionisté nepoužívají černou barvu ani kontury, ale hlavně zářivé, nemíchané barvy. Obrazy jsou tvořeny skicovitou, rychlou technikou, většinou krátkými tahy a lehkými doteky štětce. Kompozice bývá většinou dost jednoduchá, na rozdíl od komplikovaných a promyšlených maleb přijímaných do oficiálního Salonu, na kterých malíři pracovali i několik měsíců. Velkou roli hraje též uplatnění optických zákonů, kdy se výsledný obraz barevných skvrn spojuje až v divákově oku.