Vyšetřování vraždy Annie Chapmanové

Jako další vypovídala Amelia Palmerová: „Bydlím v noclehárně na Dorset Street 35, Spitalfields. S menšími přestávkami tam bydlím už tři roky. Můj manžel se jmenuje Henry Palmer a pracuje jako přístavní dělník. Dříve byl předákem, ale začátkem roku prodělal úraz. Od té doby musím výrazně šetřit. Manžel dostává také penzi od armády. Zesnulou jsem znala velmi dobře. V sobotu jsem viděla tělo v márnici a opravdu jde o Annie Chapmanovou. Jsem si jistá, protože jsem ji znala 5 let. Byla to vdova, její manžel býval veterinární chirurg z Windsoru. Jmenoval se Frederick Chapman. Zemřel asi před rokem a půl. Zesnulá se svým manželem nežila už asi 4 roky. Bydlela na různých místech, hlavně ve společných noclehárnách ve Spitalfields. Nikdy neměla stálý domov.“

Koroner: „Bydlela v Dorset Street 35?“

Palmerová: „Ano. Asi před dvěma lety s mužem, který vyráběl sítka. Tehdy dostávala od svého manžela týdně menší částku, kterou si vybírala na Commercial Road. Asi před osmnácti měsíci přestaly složenky chodit, teprve tehdy se od jednoho příbuzného dozvěděla, že je její manžel po smrti. Myslím, že se to dozvěděla buď od bratra nebo od sestry svého manžela v Oxford Street ve Whitechapelu. Zesnulá byla známá jako paní Sivvy, protože chodila s výrobcem sítek (sítko je anglicky sieve). Znala jsem toho muže dobře, ale jeho jméno neznám. Naposledy jsem ho viděla asi před osmnácti měsíci v City. Řekl mi, že teď bydlí v Notting Hill. Během minulého týdne jsem zesnulou viděla asi dvakrát nebo třikrát. V pondělí stála naproti Dorset Street 35. Neměla na hlavě žádný klobouček, takže jsem si všimnula, že má na spánku modřinu. Myslím, že to bylo na právě straně. Zeptala jsem se jí: „Jak jsi k tomu přišla?“ Ona odpověděla: „Podívej se na můj hrudník!“ Pak mi ukázala modřinu na hrudi. Pak řekla: „Znáš tu ženskou?“ A dodala jméno nějaké ženy, na které si už nevzpomínám. Podle toho co mi řekla, je to nějaká podomní prodavačka knih. Obě znaly nějakého muže, který je známý jako podomní prodavač Harry. Chapmanová mi řekla, že v sobotu 1. září byla s Tedem Stanleym. Stanley je velmi slušný muž. Prý spolu byli na pivě v čísle 87 na Commercial Road na rohu Dorset Street. Byl tam i podomní prodavač Harry s onou ženou. Harry prý na stůl položil 2 šilinky a ta žena mu je nenápadně vyměnila za 1 cent. Pak údajně následovala hádka. Ten stejný večer se pak zesnulá se ženou znovu potkala a ta jí způsobila zranění na spánku a na hrudníku. Když mi to dovyprávěla, ještě mi řekla, že teď žije na Dorset Street 35. V úterý odpoledne jsem ji viděla znovu blízko Spitalfileds Church. Řekla mi, že se necítí dobře a že by měla alespoň den nebo dva zůstat v nemocnici. Všimla jsem si, že je velmi bledá a zeptala jsem se jí, jestli vůbec něco jedla. Odpověděla: „Ne, neměla jsem ani šálek čaje.“ Dala jsem ji proto 2 pence a varovala jsem ji, aby si za ně nekoupila rum, který měla obzvlášť v oblibě. Několikrát jsem ji viděla opilou.“

Koroner: „Čím se zesnulá živila?“

Palmerová: „Pletla nebo prodávala květiny. Několikrát byla celou noc v ulicích. Každý pátek chodila do Stratfordu, kde prodala cokoliv, co zrovna nepotřebovala. Pak jsem ji viděla až v pátek 7. září asi v 17:00 na Dorset Street. Vypadala, že je střízlivá. Zeptala jsem se jí: „Chystáš se dnes do Stratfordu?“ Odpověděla: „Na to je mi moc špatně.“ Pak jsem odešla, ale když jsem tudy znovu procházela asi o 10 minut později, našla jsem ji na tom stejném místě. Řekla mi: „Je to na nic, musím jít. Budu muset jít splašit peníze na nocleh.“ Dál řekla, že byla chvíli v nemocnici, ale neřekla ve které. A to bylo naposledy, kdy jsem ji viděla naživu. Annie byla velmi pracovitá žena. Musela ale být střízlivá. Jak jsem říkala, viděla jsem ji několikrát opilou. Jakmile měla nějaké peníze, propila je. Za dobu co jsem ji znala, žila velmi neuspořádaný život. Od smrti jejího manžela to s ní šlo obzvlášť z kopce. Vyrozuměla jsem, že její matka a sestra žijí v Bromptonu, ale zřejmě spolu neměly dobré vztahy. Nepamatuju si, že by u svých příbuzných někdy strávila aspoň jednu noc. Zesnulá měla dvě děti – chlapce a dívku. Až do smrti svého otce žili s ním, od té doby jsou ve škole. Zesnulá byla velmi slušná žena, která nikdy nemluvila sprostě. I když někdy celou noc trávila v ulicích.“

Koroner: „Znáte někoho, kdo by jí chtěl ublížit?“

Palmerová: „Ne.“

Koroner (poté, co si prostudoval zprávu od policie): „Je velmi nepravděpodobné, že její manžel byl veterinární chirurg. Spíše to vypadá, že to byl kočí.“

Timothy Donovan vypověděl: „Jsem správcem noclehárny na Dorset Street 35. Viděl jsem tělo v márnici a jsem si jistý, že je to žena, která poslední 4 měsíce bydlela v mém domě. Minulý týden se zde objevila až v pátek mezi druhou a třetí hodinou odpoledne. Vyšel jsem ze své kanceláře a ona se mě zeptala, jestli může jít do kuchyně. Odpověděl jsem: „Ano.“ Pak jsem se jí zeptal, kde byla celý týden. Řekla, že byla v nemocnici, ale neřekla ve které. Pak odešla do kuchyně. Znovu jsem ji viděl až v sobotu ráno v 1:30 nebo 1:45. To jsem zrovna seděl v kanceláři, která je hned naproti hlavnímu vchodu. Viděl jsem, jak znovu zamířila do kuchyně. Poslal jsem za ní nočního hlídače, který byl se mnou v kanceláři, aby se jí zeptal, jestli tady bude dnes v noci spát. Pak za mnou přišla do kanceláře a řekla: „Nemám na postel dost peněz. Nikomu ji nedávejte. Za chvíli jsem zpátky.“

Koroner: „Kolik stojí postel na noc?“

Donovan: „8 pencí. Zesnulá většinou spala na posteli číslo 29. Jak jsme spolu domluvili, ještě snědla bramboru a odešla. Ve dveřích se ještě na dvě nebo na tři minuty zastavila a řekla: „Nevadí, Time. Budu brzo zpátky. Nepronajímejte nikomu mou postel.“ Když definitivně odešla, bylo asi 1:50. Viděl jsem, jak jde směrem k Brushfield Street. Noční hlídač John Evans ji ještě chvíli pozoroval. To bylo naposledy, co jsem ji viděl naživu.“

Koroner: „Když jste ji viděl naposledy, byla opilá?“

Donovan: „Jsem si jistý, že už měla dost popito. Obecně se dá říct, že byla každou sobotu opilá. V kuchyni se chovala velmi družně. Řekl jsem ji: „Na postel peníze nemáš, ale na pivo si peníze najdeš.“ Ona mi na to odpověděla, že byla jen na konci ulice, kde je hospoda.“

Koroner: „Viděl jste ji té noci v něčí společnosti?“

Donovan: „Ne, pane.“

Koroner: „Máte představu o tom, jak chtěla získat peníze na nocleh?“

Donovan: „To nevím. Měla ve zvyku chodit každou sobotu do noclehárny s nějakým důchodcem s vizáží vojáka. Jeho jméno ovšem neznám.“

Koroner: „Vídal jste ji i s jinými muži?“

Donovan: „Když přišla s nějakým jiným mužem, tak jsem ji vyhodil.“

Koroner: „Vy dovolujete ženám, aby ve vašem domě spávaly jen s jedním mužem?“

Donovan: „Ten důchodce mi řekl, že jestli sem přijde s jiným mužem, tak jí nemám dávat postel. Té noci jsem ji ale s žádným mužem neviděl. Stejně tak v průběhu celého týdne.“

Člen poroty: „Jaká je postel, na které obvykle spávala zesnulá?“

Donovan: „Je to dvoulůžková postel, na které většinou spávala sama.“

Koroner: „Kdy byl onen důchodce se zesnulou v noclehárně naposled?“

Donovan: „V neděli 2. září. Už nemůžu říct, jestli tehdy odešli společně. V sobotu 25. srpna asi ve tři ráno mi zesnulá řekla: „Time, počkej chvilku. Jdu se podívat na ulici, jestli už nejde.“ Pak dodala, že důchodce si byl právě vybrat penzi.“

Koroner: „Víme něco o tom důchodci?“

Policejní důstojník: „Zatím po něm marně pátráme.“

Donovan: „Nikdy jsem neslyšel, že by zesnulá na toho muže volala nějakým jménem. Může mu být tak 40 až 45 let, měří asi 5 stop a 6 až 8 palců. Občas svým oblečením připomínal přístavního dělníka, jindy byl oblečený jako gentleman. Má tmavé vlasy. Myslím, že se s ním vždy setkávala na konci ulice. Zesnulá měla s ostatními podnájemníky dobré vztahy. Jen v úterý 28. srpna se v kuchyni pohádala s jednou ženou. Viděl jsem je při hádce. Pokud můžu posoudit, zesnulá v té době ještě nebyla zraněná. Později jsem se od nočního hlídače dozvěděl, že ta žena zesnulou uhodila. Ve čtvrtek jsem si pak všimnul, že zesnulá měla nepatrnou modřinu. Když jsem se jí na to zeptal, odpověděla jen: „Time, to je od tebe milé.“ Víc už k tomu neřekla. Naposledy jsem se té modřinu všimnul v pátek. Ženu, se kterou se zesnulá hádala, znám, ale ne jménem. Její manžel je podomní prodavač. Prodává krajky a podobné věci.“

John Evans: „Jsem noční hlídač v Dorset Street 35 a identifikoval jsem tělo v márnici jako ženu, která spávala v noclehárně. Naposledy jsem ji tam viděl v sobotu ráno. Když odcházela, bylo asi 1:45. Té noci mě správce poslal za ní, abych se jí zeptal, jestli bude chtít postel. Řekla mi, že na to nemá dost peněz. Pak šla za správcem nahoru. Když odcházela, chvíli jsem ji sledoval. Prošla dvorem na Paternoster Street a Brushfield Street a potom zabočila směrem k Spitalfields Church. Byla opilá, ale bývalo to i horší. Té noci přišla už někdy po půlnoci a řekla mi, že byla u své sestry ve Vauxhallu. Poslala jednoho podnájemníka pro pintu piva a pak odešla. Vrátila se potom něco málo před 1:15, to už jsem ale vyprávěl. Věděl jsem, že žila bouřlivým nočním životem. Každou sobotu trávila s nějakým mužem, důchodcem. Tuto sobotu v 14:30 přišel důchodce do noclehárny a ptal se na zesnulou. Řekl, že slyšel, že je mrtvá a přišel se zeptat, jestli je to pravda. Nevím, jak se jmenuje, ani kde bydlí. Když jsem mu řekl, co se stalo, bez jediného slova odešel směrem k Spitalfields Church.

Koroner: „Viděl jste, jak se zesnulá v kuchyni hádal s jinou ženou?“

Evans: „Ano, ve čtvrtek 30. srpna. Tu ženu znám jako Elizu. V 11:30 se pohádaly kvůli kusu mýdla a Chapmanová dostala ránu do hrudi. Pak jsem si povšimnul, že měla nepatrnou modřinu. Stejnou jsem viděl na těle v márnici. Nikdy jsem neslyšel, že by zesnulé někdo vyhrožoval nebo, že by měla z někoho strach. Žádná z žen bydlících v noclehárně si nikdy nestěžovala, že by jí někdo vyhrožoval.“

Vyšetřování bylo odročeno do středy.

Vyšetřování se za policii zúčastnili inspektoři Abberline a Helson.

Fountain Smith, skladník v tiskárně, vypověděl: „Viděl jsem tělo ženy v márnici a identifikoval jsem ji jako svou nejstarší sestru Annie Chapmanovou, vdovu po kočím Johnu Chapmanovi, který bydlel ve Windsoru. Manželé žili asi tři roky odděleně. Její manžel zemřel o Vánocích 1886. Mé sestře bylo 47 let. Naposledy jsem ji viděl před třemi týdny na Commercial Street, kde jsem ji náhodou potkal. Dal jsem ji 2 šilinky. Neřekla mi, kde teď žije, ani čím se živí. Řekla jen to, že potřebu peníze na nocleh.“

Koroner: „Víte o někom, s kým se stýkala?“

Smith: „Ne.“

James Kent, pracující v dílně na krabice a bydlící na Drew's Blocks 20, Shadwell, uvedl: „Pracuji pro pana Baileyho v Hanbury Street 23A. V sobotu v šest ráno jsem vyrazil do práce, na místo jsem dorazil asi za deset minut. Dveře do dílny byly otevřené. Čekal jsem na ulici, až přijdou ostatní zaměstnanci. Davis, který žije asi o 2 nebo 3 domy vedle, najednou vyběhl na ulici a křičel: „Lidi, pojďte sem!“ Já a James Green jsme s ním šli do Hanbury Street 29, prošli jsme průchodem za předními dveřmi a zastavili jsme se u zadních dveří vedoucích na dvůr. Uviděl jsem ženu, ležící mezi schody a plotem oddělujícím tento dvůr od ostatních v ulici. Hlavu měla směrem k domu, nohy směřovaly do zadní části dvorku (svědek následně ukázal přesnou polohu těla na plánku, který obstarali policejní důstojníci). Šaty měla neuspořádané a její zástěra byla přehozenou přes šaty. Jakmile jsem to uviděl, šel jsem ven a vrátil jsem se, až přijel inspektor Chandler. Na první pohled bylo jasné, že je ta žena po smrti. Kolem krku měla nějaký šátek, který vypadal, že je nasáklý krví. Tvář a ruce měla od krve, jakoby se svým vrahem bojovala. Podle mého ležela na zádech, vzpírala se a snažila se osvobodit. Její ruce byly obrácené směrem k jejímu hrdlu. Nohy měla široce roztažené a byly na nich stopy po krvi. Vnitřnosti měla vyjmuté z těla, ležely na její levé straně. V nedalekém obchodu jsem dostal kus plachty a přikryl jsem jím tělo. Mezitím se zde začal shromažďovat dav, a tak inspektor Chandler nechal vyklidit dvůr. Odešel jsem pryč. Mistr bývá v dílně už deset minut před šestou, takže už na mě čekal.“

James Green, bytem na Ackland Street, Burdett Road, pracující u stejného zaměstnavatele jako předchozí svědek: „V sobotu jsem přišel na Hanbury Street deset minut po šesté ráno. Šel jsem s Kentem k zadním dveřím v průchodu na Hanbury Street 29. Pak jsme společně odešli. Neviděl jsem, že by se těla někdo dotýkal.“

Amelia Richardsonová, bytem na Hanbury Street 29: „Jsem vdova. Obývám polovinu domu, tzn. první poschodí, přízemí a dílny ve sklepě. Provozuju tady dílnu na výrobu krabic. Dílny využívá můj syn John, 37 let a muž jménem Francis Tyler, který pro mě pracuje už 18 let. V sobotu měl Tyler přijít do práce v 6 hodin, ale když se neukázal ani v 8, nechala jsem pro něj poslat. Dost často chodí pozdě. Můj syn žije na John Street, Spitalfileds a po ránu ještě pracuje na trhu. Žije se mnou můj čtrnáctiletý vnuk Thomas Richardson. Ten v sobotu vstával v 6:00. Slyšeli jsme v průchodu nějaký hluk, a tak jsem poslala vnuka dolů, aby se podíval co se děje. Když přišel, řekl: „Och, babičko! Je tam nějaká zavražděná žena!“ Okamžitě jsem šla dolů, kde jsem uviděla tělo ženy ležící na dvoře. V tu dobu na dvoře nikdo nebyl, ale v průchodu se začal srocovat dav. Krátce poté přišel strážník a celé místo vyklidil. První, kdo pak vstoupil do dvora, byl nějaký policejní důstojník.“

Koroner: „Ve kterém pokoji bydlíte?“

Richardsonová: „Přední pokoj v prvním patře. V pátek v noci tam se mnou spal i můj vnuk. Šla jsem spát asi ve 21:30 a minimálně polovinu noci jsem probděla. Ve tři ráno jsem se vzbudila a pak už jsem jen dřímala.“

Koroner: „Slyšela jste během noci nějaký hluk?“

Richardsonová: „Ne.“

Koroner: „Kdo bydlí v zadní místnosti v prvním patře?“

Richardsonová: „Pan Walker, výrobce bot. Je to už starý pán, bydlí s ním jeho syn, kterému je 27 let. Jeho syn má pomalejší úsudek, ale je naprosto neškodný. V přízemí jsou pak dvě místnosti. Tam bydlí paní Hardimanová se svým šestnáctiletým synem. Obývací pokoj používá také jako obchod s kočičím žrádlem. V pátek večer jsme se u mě shromáždili na menší modlitební shromáždění. Než jsem pak šla spát, tak jsem místnost zamkla a vzala klíč sebou. Ráno byla místnost pořád ještě zamčená. V přední místnosti ve třetím patře bydlí John Davis a jeho rodina, v zadní místnosti pak žije Sarah Coxová. To je už starší dáma. V přední místnosti ve druhém patře žije pan Thompson s manželkou a jejich adoptovanou dcerou. V sobotu ráno jsem asi ve 3:50 slyšela, jak Thompson opouští dům. Do dvora nešel, šel průchodem přímo ven na ulici. V zadní místnosti ve druhém patře bydlí dvě svobodné sestry, které pracují v továrně na doutníky. Když jsem se šla podívat dolů, byli všichni nájemníci v domě, kromě pana Thompsona a pana Davise. Ráda bych ještě poznamenala, že nejsem majitelkou domu.“

Koroner: „Bývají přední i zadní dveře vždy odemčené?“

Richardsonová: „Ano, je to tak i ve všech domech v okolí. Lidé tudy chodí dovnitř a ven celou noc.“

Koroner: „Už jste někdy viděla někoho cizího v průchodu?“

Richardsonová: „Ano, asi před měsícem jsem slyšela na schodech nějakého muže. Thompson se ho ptal, co tam pohledává a muž odpověděl, že čeká, až otevře trh.“

Koroner: „V kolik hodin to asi bylo?“

Richardsonová: „Mezi 3:30 a 4:00. Já vždy slyším, jak někdo prochází průchodem. V sobotu ráno jsem až na pana Thompsona nikoho neslyšela.“

Koroner: „Neslyšela jste nějaké výkřiky?“

Richardsonová: „Ne, žádné jsem neslyšela.“

Koroner: „Dejme tomu, že by tudy prošel někdo ve 3:30. Vzbudilo by to vaši pozornost?“

Richardsonová: „Ano.“

Koroner: „Slyšíte všechny lidi, kteří jdou do zadního dvorku?“

Richardsonová: „Ano, lidé tudy chodí často.“

Koroner: „Chodí do dvorku i lidé, kteří tam nemají co dělat?“

Richardsonová: „Troufám si říct, že ano.“

Koroner: „Jste pevně přesvědčená, že v sobotu ráno tudy nikdo neprošel?“

Richardsonová: „Ano, jinak bych to musela slyšet.“

Koroner: „Takže museli jít schválně potichu?“

Richardsonová: „Ano, jinak bych je slyšela. Nikdy bych nedovolila, aby tam chodili nějací cizí lidé a páchali tam nějaké nemravnosti.“

Harriett Hardimanová, prodavačka kočičího žrádla, bydlící v přízemí na Hanbury Street 29: „V pátek jsem šla spát ve 22:30. Můj syn se mnou spí v jedné místnosti. Celou noc jsem prospala. Probudil mě až dupot v průchodu. To mohlo být asi 6:00. Můj syn spal, tak jsem ho probudila a poslala ho, aby se podíval co se děje. Měla jsem strach, že hoří. Když se vrátil, tak mi řekl, že na dvoře je nějaká zavražděná žena. Ven jsem ale nešla. Často jsem slyšela, jak někdo prochází průchodem, ale nikdy jsem se nešla podívat, kdo to je.“

John Richardson, nosič na tržišti, bytem na John Street: „Pomáhám své matce s její živností. V sobotu jsem na Hanbury Street 29 přišel mezi 4:45 a 4:50. Zkontroloval jsem, jestli je zamčený sklep, protože nedávno nám někdo ukradl nějaké nářadí. Od té doby jsem sklep vždy kontroloval cestou na trh.“

Koroner: „Byly přední dveře v domě otevřené?“

Richardson: „Ne, byly zavřené. Zvedl jsem petlici a prošel jsem průchodem až ke dveřím do dvora.“

Koroner: „Prošel jste přímo do dvora?“

Richardson: „Ne, dveře byly zavřené, takže jsem je nejprve musel otevřít. Sedl jsem si na schod přede dveřmi a starým kuchyňským nožem jsem si uřízl kus kůže, která mi vyčnívala z boty. Nůž je velký asi 5 palců, donesl jsem si ho z John Street. Pak jsem stejným nožem nakrájel mrkev a nakrmil s ní králíka. Pak jsem nůž zase schoval do kapsy. Obvykle ho u sebe nenosím. Už když jsem seděl na schodech, viděl jsem, že sklep je zamčený. Pak jsem si ještě jednou zkontroloval botu, zavázal si ji a šel jsem na trh. Dveře na dvůr jsem nezavřel, zavřely se samy. Hlavní vchod jsem pak za sebou zavřel.“

Koroner: „Jak jste se na dvoře dlouho zdržel?“

Richardson: „Nanejvýš 2 minuty.“

Koroner: „Bylo už světlo?“

Richardson: „Teprve svítalo, ale viděl jsem dobře.“

Koroner: „Všimnul jste si na dvoře něčeho podivného?“

Richardson: „Kdyby tam už bylo tělo, musel bych si ho všimnout. Poprvé jsem tělo té ženy viděl asi 2 nebo 3 minuty předtím, než se objevil doktor. O vraždě mi řekl až na trhu Thomas Pierman.“

Koroner: „Seděl jste na prvním schodku?“

Richardson: „Ne, na prostředním. Nohy jsem měl na zemi.“

Koroner: „Musel jste být velice blízko místa, kde bylo později nalezeno tělo, že?“

Richardson: „Ano, musel bych ho vidět.“

Koroner: „Byl jste na Hanbury Street 29 někdy celou noc?“

Richardson: „Ano.“

Koroner: „Už jste tam někdy viděl nějaké cizí lidi?“

Richardson: „Ano, několikrát. Chodí tam v jakoukoliv denní i noční dobu. Muži i ženy. Několikrát jsem je odtud vyháněl. Bývali i u nás, v prvním poschodí na odpočívadle.“

Koroner: „Chcete říct, že tam chodili kvůli nemravnostem?“

Richardson: „Ano, přesně.“

Koroner nakonec poslal svědka, aby přinesl svůj nůž.

Znovu byla předvolána Amelia Richardsonová: „Vždy jsem měla ke svým sousedům takovou důvěru, že jsem nechávala některé místnosti odemčené. Jen nedávno se nám někdo vloupal do sklepa. Rozbil zámek na dveřích a ukradl pilu a kladivo.“

Koroner: „Napadlo vás někdy, že některé části domu jsou používány k páchání nemravností?“

Richardsonová (důrazně): „Ne, pane.“

Koroner: „Řeknete nám něco o té kožené zástěře?“

Richardsonová: „Ano, můj syn ji nosí, když pracuje ve sklepě.“

Koroner: „To je poněkud zvláštní část oblečení, že?“

Richardsonová: „Ano. Ve čtvrtek 6. září jsem našla synovu zástěru ve sklepě. Byla plesnivá. Už měsíc ji nepoužil. Vzala jsem zástěru a dala ji na dvůr pod kohoutek. V sobotu ráno ji tam našla policie.“

Koroner: „Používali lidé v domě kohoutek ve dvoře?“

Richardsonová: „Ano, používali ho všichni v domě. Zástěru jsem položila pod ním na kameny. Policie si ji vzala, stejně jako prázdnou krabici od hřebíků a přezku ze synových kamaší. Když jsem byla v sobotu v 6:00 na dvoře, byl pod kohoutkem hrnec s čistou vodou. Ten tam byl už v pátek v 8 večer a zdálo se, že s ním nikdo nemanipuloval.“

Koroner: „Věděla jste, že na odpočívadle v prvním poschodí se pohybovaly cizí ženy?“

Richardsonová: „Ne.“

Koroner: „Váš syn o tom s vámi nemluvil?“

Richardsonová: „Ne.“

Jako další byl předvolán John Pizer: „Teď žiju v Mulberry Street 22, Commercial Road. Pracuju jako švec.“

Koroner: „Jste známý pod přezdívkou Kožená zástěra?“

Pizer: „Ano, pane.“

Koroner: „Kde jste byl minulý pátek večer?“

Pizer: „Byl jsem v Mulberry Street 22. Byl jsem tam od 6. tohoto měsíce, kdy jsem tam přišel.“

Koroner: „Odkud?“

Pizer: „Ze západní části města.“

Koroner: „Obávám se, že budeme potřebovat přesnější adresu. V kolik hodin jste dorazil k Mulberry Street 22?“

Pizer: „Krátce před jedenáctou večer.“

Koroner: „Kdo bydlí na Mulberry Street 22?“

Pizer: „Můj bratr, švagrová a má nevlastní matka. Žil jsem tam s nimi.“

Koroner: „Dokdy jste tam byl?“

Pizer: „Do té doby než mě zatkl seržant Thick. To bylo v pondělí v 9:00.“

Koroner: „Vy jste do té doby ani jednou neopustil dům?“

Pizer: „Ne, nikam jsem ani jednou neodešel.“

Koroner: „Proč jste stále zůstával v domě?“

Pizer: „To mi poradil můj bratr.“

Koroner: „Padlo na vás podezření?“

Pizer: „Padlo na mě falešné obvinění.“

Koroner: „Na radu vašich přátel jste neopouštěl dům?“

Pizer: „Ano. Říkám vám pravdu.“

Koroner: „To nebyla zrovna nejlepší rada. Byl jste propuštěn a jste nyní na svobodě?“

Pizer: „Ano, chci před světem očistit své jméno.“

Koroner: „Jeden z důvodů, proč jsem vás dal předvolat, byl i ten, abyste to mohl dnes udělat. Můžete mi říct, kde jste byl ve čtvrtek 30. srpna?“

Pizer (po chvíli přemýšlení): „Byl jsem v Holloway Road.“

Koroner: „Udělal byste lépe, kdybyste to upřesnil. Je důležité vědět, kde jste byl v noci ze čtvrtka na pátek.“

Pizer: „Mohl byste to datum více upřesnit?“

Koroner: „Bylo to týden předtím, než jste přišel do Mulberry Street.“

Pizer: „Byl jsem v noclehárně jménem Round House v Holloway Road.“

Koroner: „Přespal jste tam oné noci?“

Pizer: „Ano.“

Koroner: „V kolik hodin jste vešel do noclehárny?“

Pizer: „To byla ta noc, kdy hořelo v docích. Mohl jsem přijít asi ve 2:00 nebo 2:15. To bylo v pátek ráno.“

Koroner: „Kdy jste z noclehárny odešel?“

Pizer: „V 11:00 ve stejný den. To už jsem viděl všude plakáty, na kterých stálo: Další hrozná vražda.“

Koroner: „Kde jste byl v pátek ráno před 2:00?“

Pizer: „Ve 23:00 jsem večeřel v Round House.“

Koroner: „Pak jste šel ven?“

Pizer: „Ano. Šel jsem až k Seven Sisters Road. Pak jsem se vrátil směrem k Highgate, dolů po Holloway Road. Když jsem se otočil, viděl jsem odraz ohně z toho požáru. Když jsem přišel ke kostelu v Holloway Road uviděl jsem dva strážníky a správce noclehárny jak spolu mluví. Teď už si nejsem jistý, jestli tam byli strážníci dva nebo jen jeden. Zeptal jsem se strážníka, odkud je ten oheň. Odpověděl mi, že je to daleko odsud. Poprosil jsem ho tedy, aby mi řekl, kde přesně hoří. Odpověděl mi: „Dole v Albert Docks.“ Pokud si dobře vzpomínám, v tu dobu mohlo být tak 1:30. Pak jsem šel kolem Highbury Railway Station. Potom jsem se vrátil a šel do noclehárny.“

Koroner: „Ptal se vás někdo, proč jdete tak pozdě?“

Pizer: „Ne. Zaplatil jsem nočnímu hlídači. Zeptal jsem se ho, jestli mou postel někomu pronajali. Odpověděl: „Byla volná už jedenáct hodin. Nemyslíte přece, že vám ji budeme držet věčně?“ Zaplatil jsem tedy 4 pence za jinou postel. Ještě jsem chvilku kouřil v kuchyni a pak jsem šel spát.“

Koroner: „Vstával jste v 11:00?“

Pizer: „Ano. Přišel nějaký muž a řekl nám, že musíme vstávat, protože musí ustlat postele. Tak jsem vstal, oblékl se a šel dolů do kuchyně.“

Koroner: „Je ještě něco co byste nám chtěl říct?“

Pizer: „Ne.“

Koroner: „Když jste dříve mluvil o západní části města, myslel jste tím Holloway?“

Pizer: „Ne. To je jiná noclehárna na Peter Street, Westminster.“

Koroner: „Je nutné dodat, že výpověď svědka byla potvrzena.“

Seržant William Thick: „Věděl jsem, že Kožená zástěra je podezřelý ze spáchání té vraždy. Také jsem věděl, že se tak říká Pizerovi. Tak jsem ho v pondělí v 9:00 zatkl na Mulberry Street 22.“

Koroner: „Když lidé mluví o Kožené zástěře, myslí tím Pizera?“

Thick: „Ano.“

Koroner: „Už byl propuštěn z cely?“

Thick: „Byl propuštěn minulou noc ve 21:30.“

Znovu předstoupil John Richardson, který předložil svůj nůž, kterým si spravoval svou botu. Ukázalo se, že jde o velmi opotřebovaný dezertní nůž. Dodal: „Protože nůž není dostatečně ostrý, musel jsem si později na trhu půjčit jiný.“

Nakonec se ještě obrátil k porotě a řekl: „Říkal jsem matce o cizích lidech v domě. Sama je několikrát slyšela.“

Koroner: „Zatím si tady ten nůž ponecháme.“

Henry John Holland, pracující v dílně na krabice, vypověděl: „V sobotu ráno, asi osm minut po šesté jsem procházel kolem Hanbury Street 29. Šel jsem tudy do práce na Chiswell Street. Mluvil jsem se dvěma lidmi od Baileyho. Nějaký starší muž najednou vyběhl z domu a prosil nás, ať se jdeme podívat na dvůr u jeho domu. Prošel jsem průchodem a uviděl jsem tělo ženy ležící na dvoře. Těla jsem se nedotýkal. Pak jsem šel pro policistu na Spitalfileds Market. Jeden důstojník mi řekl, že se mnou jít nemůže. Řekl jsem mu, že jde o podobný případ jako na Buck's Row, ale on mě poslal za dalšími dvěma policisty, kteří měli být někde na tržišti. Žádné strážníky jsem ovšem nemohl najít. Když jsem se vrátil k domu, bylo asi 6:20. Uviděl jsem inspektora, jak přibíhá společně s nějakým mladíkem. Později odpoledne jsem si na chování policejního důstojníka stěžoval na policejní stanici v Commercial Street.“

Koroner: „Nezdá se, že by policistovo chování způsobilo nějaké zpoždění. Inspektor vypověděl, že každý policista má určenou oblast, kterou nesmí opouštět a je povinen vás odkázat na své kolegy.“

Předseda poroty: „To chování policisty vysvětluje.“

Koroner: „Zítra hned jako prvního vyslechneme lékaře.“

Vyšetřování bylo odloženo na další den.